hafling
hafling
Domovem tohoto plemene se stala vesnice Hafflingen v Alpách.
Hlavní hřebčín je v Jenesii. Po první světové válce Rakousko ztratilo tuto oblast,
okolí Merana bylo přičleno k Itálii, a proto byl chov přenesen do rakouské části Tyrol.
Podařilo se udržet chov čistý, bez přikřížení huculů, bosenských horských koní a polských koniků i malých noriků.
Velmi plodného hřebce- zakladatele chov El Bedaviho dovezla v 19. století z Arábie rakouská hipologická společnost.
Čtyři krevních linií tohoto plemene se odvozují od synů, vnuků a pravnuků polokrevníka El Bedavi XXII, narozeného v rakousko uherském v Radovci (dnešní Radauti v Rumunsku). Pátá linie je po Willym, pravnuku Haflinga, potomka 249 Folie, syna El Bedavi XXII.
Tento jednotný původ spolu s tvrdými podmínkami ve vysokých horách upevnil typ, který je osobitý a nápadný.
Hafling je většinou ryzák s bílou hřívou a ohonem. Výška v kohoutku nepřesahuje 140 cm. J e mohutně stavěný s velmi kvalitníma nohama, dobře utvářenou šikmější lopatkou, s výbornými kopyty. Pouze hřbetje poněkud delší, což je ovšem výhodné při využití těchto koní jako soumarů. K mimořádné otužilosti a houževnatosti plemene připívá i horské podnebí, a proto se hříbata odchovávají na alpských pastvinách (říká se tomu alpung), kde řídké ovzduší zvyšuje funkci srdce a plic. Hafling je pracovně využíván od stáří čtyř let, ale je dlouhověký, někteří jedinci pracují až do svých 40-ti let. |
|
Hafling je velmi učenlivý, nenáročný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péčí a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách. Plemeno se užívá ke všem druhům zamědělských prací, k tahu i jako soumar. Často pracuje v lese, hlavně při svážení dřeva. poslední době je hafling v mnoha částech světa oblíben jako jezdecký a kočárový pony . Také ve Velké Británii se hafling chvá, a to v hřebčíně (založené vévodkyní z Devonshiru) v Chatseorthu v Drebyshiru. Skupina haflingů byla vyvezena též do Indie, kde armádních hřebčínech měla sloužilik |